Dovolujeme si Vás touto cestou informovat o významném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 týkajícím se sporu mezi výrobci zvukových záznamů a hudebních zvukově obrazových záznamů (žalobce = Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu) na straně jedné, a osobami, které se podílejí na provozování veřejných datových úložišť (tedy tzv. „hosting providers“, v tomto případě konkrétně především hellshare/hellspy) (žalovaní), na straně druhé. Předmětem sporu byl obchodní model žalovaných, který dle žalobce splňoval znaky nekalé soutěže.
Je obecně známo, že provozovatelé datových úložišť využívají ustanovení § 5 zákona o některých službách informační společnosti, které zakotvuje instituci „safe harbour“ (bezpečný přístav). To jednoduše znamená, že pokud tito poskytovatelé zaujímají pasivní roli a pouze poskytují uživatelům prostor pro sdílení obsahu, neodpovídají za obsah, který uživatelé na tato uložiště nahrávají. Nemusejí tak automaticky ověřovat, zda každý jednotlivý soubor, který někdo na úložiště nahraje, porušuje autorská nebo jiná práva. (Nakolik tuto situaci změní připravovaná novela autorského zákona – kterou ve svém judikátu Nejvyšší soud rovněž zmiňuje – budeme sledovat.)
V každém případě, pokud by se poskytovatel služby dozvěděl o protiprávní povaze uloženého obsahu a neučinil neprodleně náležité kroky, ať již znepřístupněním či smazáním obsahu, pak výhody režimu safe harbour ztrácí. Stává se v takovém případě za tento obsah odpovědným.
Právě této ochrany se dlouhodobě dovolávají poskytovatelé veřejných datových úložišť, jako jsou hellshare/hellspy a jiní, a také proto jim dal v tomto sporu soud první instance i odvolací soud za pravdu. Nicméně Nejvyšší soud přinesl významný posun v celé kauze, když upozornil na to, že žalobce v této věci neprotestuje proti samotnému obsahu těchto uložišť, ale proti obchodnímu modelu žalovaných, který splňuje znaky nekalé soutěže. Obchodní model totiž funguje na principu odměn. Uživatelé, kteří na úložiště nahrávají obsah, získávají kredity, finanční částky či jiné odměny. Výše odměny se pak odvíjí od počtu stažení. Tedy čím více uživatelů si daný obsah stáhne, tím více odměn získá uživatel, který obsah na uložiště nahrál. Dochází pak k situacím, kdy uživatelé nahrávají atraktivní obsah, který porušuje autorská práva, a uživatelé za toto protiprávní jednání získávají od poskytovatelů odměny.
Nejvyšší soud v komentovaném judikátu deklaroval, že pokud poskytovatelé odměňují uživatele tímto způsobem, aniž by ověřili, zda tato odměna není placena v souvislosti s ohrožováním či porušováním práv duševního vlastnictví, dopouští se zásadně nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 občanského zákoníku. Ačkoli se na poskytovatele vztahuje ochrana safe harbour, nezbavuje je odpovědnosti za nekalosoutěžní jednání. Poskytovatelé tak sice mohou udělovat odměny uživatelům, ale pouze ve vztahu k obsahu, u kterého ověřili, že neporušuje autorská nebo související práva.
Nejvyšší soud k tomuto bodu uzavírá: „Vzhledem ke shora uvedeným důvodům tak lze uzavřít, že vyplácí-li poskytovatel služby ukládání informací (veřejného datového úložiště), jež umožňuje jejím uživatelům prostřednictvím jimi ukládaných informací v soutěžně významném rozsahu ohrožovat či porušovat práva duševního vlastnictví, těmto uživatelům odměnu, jejíž výše je závislá na počtu či rozsahu stahování jimi uložených datových souborů jinými uživateli, aniž by přiměřeným způsobem ověřil, zda tato odměna není placena v souvislosti s ohrožováním či porušováním práv duševního vlastnictví, dopouští se zásadně nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z.“
Pro úplnost podotýkáme, že žalobce v této věci namítal také to, že žalovaní porušili podmínky režimu safe harbour, a to tím, že umožnili uživatelům vyhledávat obsah pomocí elektronického vyhledávače. Dle názoru žalobce se tak ochrana safe harbour na něj nevztahuje, protože poskytovatelé už nevystupují pouze v pasivní pozici. To ale Nejvyšší soud odmítl a uvedl, že bez vyhledávače by uživatelé nemohli najít obsah, který hledají. Pokud tedy poskytovatelé nijak aktivně nezasahují do vyhledávání, nevytváří různé kategorie obsahu, podle kterých by se dalo vyhledávat atd., je umístění vyhledávače na internetové úložiště v pořádku.
K této problematice Nejvyšší soud uvádí: „Lze tak uzavřít, že provozování služby ukládání informací (veřejného datového úložiště) s využitím elektronického vyhledavače uložených informací nepředstavuje jednání v nekalé soutěži pouze proto, že součástí výsledků vyhledávání může být datový soubor, jehož obsah ohrožuje či porušuje právo duševního vlastnictví, pokud poskytovatel této služby (aktivně) neovlivňuje výsledky vyhledávání nad rámec samotného automatického procesu ani s nimi jinak nenakládá takovým soutěžně významným způsobem, že by tím vstupoval na trh zpřístupňování předmětů duševního vlastnictví.“
Celý text předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, naleznete zde.
V případě jakýchkoliv dotazů k této problematice jsme Vám k dispozici.
S úctou,
Petr Kůta a Ivan David