Vážené dámy, vážení pánové, prostřednictvím této právní aktuality Vám přinášíme informace týkající se velice zajímavého rozsudku Městského soudu v Praze týkajícího se reklamy na léčivé přípravky vydávané na předpis.

Vážené dámy, vážení pánové,

prostřednictvím této právní aktuality Vám přinášíme informace týkající se velice zajímavého rozsudku Městského soudu v Praze týkajícího se reklamy na léčivé přípravky vydávané na předpis.

Konkrétně se v daném rozhodnutí soud věnoval především následujícím otázkám.

  • Je možné sdělení, které je na první pohled prezentované jako „obyčejný“ novinový článek, považovat za reklamu?
  • Je možné takovéto sdělení považovat za reklamu na určitý léčivý přípravek i v případě, kdy není název daného přípravku v rámci sdělení vůbec uveden?
  • Jaká jsou kritéria pro to, aby byla povaha reklamy posouzena tak, že směřuje vůči široké veřejnosti?


A o co v daném případě tedy konkrétně šlo? Předmětem daného řízení byly dva články uveřejněné v regionálním deníku, které Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) a následně i Ministerstvo zdravotnictví (MZ) posoudily jako zakázanou reklamu na léčivé přípravky, jejichž výdej je vázán na lékařský předpis, a to z toho důvodu, že tato reklama byla v rozporu se zákonem o regulaci reklamy zaměřena na širokou veřejnost. Na tomto případě je pak zajímavé především to, že se jednalo o novinové články, v nichž nebyl přímo zmíněn název léčivého přípravku, jenž měl dle SÚKLu a MZ být předmětem této zakázané reklamy.

Pokud bychom měli stručně shrnout ty nejdůležitější závěry, v prvé řadě je třeba zmínit, že SÚKL i MZ (a rovněž i soud) využily jako pomůcku při posuzování daných článků jako potenciální reklamy tzv. „princip marketingové komunikace zvaný AIDA, jenž popisuje čtyři stupně působení propagace na jejího adresáta: získání pozornosti, udržení zájmu, vzbuzení touhy a pobízení k činu“. Na základě tohoto vodítka se pak soud přiklonil na stranu SÚKLu a MZ, když potvrdil jejich závěr o tom, že i novinový článek může být za splnění určitých podmínek posouzen jako reklama, k čemuž v daném případě přispěl i závěr o tom, že tyto články „v žádném případě nepředstavují přísně objektivní informace, nýbrž prošly výběrem a úpravami, jež lze vysvětlit pouze propagačními účely, a kromě byly s ohledem na použité médium (opakovaná masivní placená inzerce v pražském deníku) šířeny aktivním způsobem, opět zjevně s propagačním úmyslem“.

Současně je třeba zmínit i to, jak se soud vypořádal s absencí přímé zmínky názvu léčivého přípravku podléhajícího povinné preskripci, na nějž měla být reklama dle SÚKLu a MZ zaměřena. Zde soud vycházel především z toho, že v době šíření dané reklamy byly v České republice registrovány pouze dva léčivé přípravky obsahující dotyčnou účinnou látku (zmiňovanou v předmětných článcích). Oba dva články pak zmiňovaly konkrétní způsob podání předmětného léčivého přípravku, který však byl dle SPC obou přípravků možný pouze u jednoho z nich. Na základě informací uvedených v předmětných článcích proto bylo možné přesně identifikovat konkrétní přípravek, a tedy i předmět reklamního sdělení.

S ohledem na předmětné rozhodnutí bude zajímavé i nadále sledovat rozhodovací praxi SÚKLu, MZ a správních soudů v oblasti regulace reklamy na léčivé přípravky, a to zejména v kontextu toho, zda se stane aplikace principu „AIDA“ jejich běžnou součástí.

S úctou,

Libor Štajer a Antonín Valuš