MONITORING - Novinky v autorském, mediálním a reklamním právu: říjen 2025 – květen 2026

Autorské a mediální právo

Návrh poslanců Patrika Nachera, Tomia Okamury, Taťány Malé, Radima Fialy, Filipa Turka, Barbory Rázgy a Martina Kolovratníka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Obsah: Cílem návrhu zákona je omezení okruhu poplatníků rozhlasových a televizních poplatků věkovou hranicí 75 let u fyzických osob, počtem 50 a více zaměstnanců u právnických osob a podnikajících FO a osvobozením držitelů průkazů TP, ZTP a ZTP/P od placení poplatků.

Stav: Návrh zákona rozeslán poslancům

Celé znění a přehled legislativního procesu návrhu naleznete zde.

Návrh Ministerstva kultury, kterým se mění zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů

Obsah: Navrhovaná právní úprava rozšiřuje stávající povinnost odevzdávání povinných výtisků tištěných neperiodických publikací a periodického tisku o vybrané publikace pořízené elektronicky a vybraný elektronický periodický tisk a zakotvuje právní úpravu web-harvestingu

Stav: Návrh zákona rozeslán poslancům

Celé znění a přehled legislativního procesu návrhu naleznete zde.

Náhrada újmy za pirátské šíření filmů se vypočítává za každý film zvlášť – J. R. vs. AQS, a. s., BONTONFILM, a. s. a HOLLYWOOD C.E. (Ústavní soud sp. zn. IV.ÚS 407/25)

Ústavní soud odmítl stížnost V. J., který byl v minulosti pravomocně odsouzen za porušování autorských práv. Podle soudů umisťoval filmy na veřejně přístupné internetové úložiště a umožňoval jejich stahování široké veřejnosti. Společnosti AQS, a. s., BONTONFILM, a. s. a HOLLYWOOD C.E., s. r. o. se proto v občanskoprávním řízení domáhaly vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny.

Krajský soud žalobě částečně vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit konkrétní částku. Odvolací soud jeho obranu odmítl a rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud následně dovolání odmítl jako nepřípustné, protože jednotlivé nároky – vztahující se ke každému filmu zvlášť – nedosahovaly zákonného finančního limitu pro přípustnost dovolání. Podle Nejvyššího soudu šlo o více samostatných skutků, nikoli o jeden společný nárok.

Stěžovatel u Ústavního soudu namítal, že všechny nároky mají společný základ a že Nejvyšší soud postupoval příliš formalisticky. Dle Ústavního soudu se však Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, proč považuje každý neoprávněně zpřístupněný film za samostatný skutek s vlastním skutkovým základem. Z toho vyplývá, že jednotlivé nároky je třeba posuzovat odděleně.

Pokud jde o samotné rozhodnutí nižších soudů, Ústavní soud připomněl, že civilní soud je vázán pravomocným trestním rozsudkem v otázce viny. Jeho úkolem už bylo především určit výši nároku. Obecné soudy se podle Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele a jejich závěry nepředstavují extrémní rozpor se spravedlností ani porušení práva na spravedlivý proces.

Proto Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost odmítl. Spor tak definitivně skončil povinností uhradit přiznané částky držitelům autorských práv.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Předběžné opatření proti pirátským webům – TV Nova s.r.o. vs. MIDGARD Networks s.r.o. (Ústavní soud sp. zn. II.ÚS 2168/25)

TV Nova se obrátila na soud, aby nařídil poskytovateli internetu MIDGARD Networks zablokovat stránky datoid.com, kde se sdílely její autorsky chráněné materiály bez jejího souhlasu. Tvrdila, že jde o porušení jejích práv a že je potřeba situaci okamžitě řešit prostřednictvím předběžného opatření. Krajský soud i Vrchní soud v Olomouci ale návrh odmítly, protože TV Nova nedokázala dle jejich názoru jasně vysvětlit, proč právě tento konkrétní poskytovatel ohrožuje její práva, když chráněný obsah zpřístupňuje hned několik poskytovatelů.

Ústavní soud přezkoumal, zda soudy postupovaly správně a zda nedošlo k porušení základních práv TV Nova. Konstatoval, že rozhodnutí o předběžném opatření bylo vydáno v souladu se zákonem, příslušným soudem a nebylo ani zjevně svévolné. Soudy požadovaly, aby TV Nova (stěžovatelka) konkrétně popsala, jak vedlejší poskytovatel její práva ohrožuje, a to neučinila – nepředložila dostatečné důkazy, že blokace právě tohoto poskytovatele bude efektivní, protože provozovatel stránek může obsah jednoduše přesunout na jinou doménu a dál pokračovat v porušování autorských práv. Sama stěžovatelka uvádí, že již dříve dosáhla vydání předběžných opatření přímo proti provozovateli pirátské platformy "Datoid", avšak její snaha vyznívá do prázdna. Skutečný provozovatel podle stěžovatelky podniká aktivní kroky k obcházení předběžných opatření, mimo jiné i přenosem obsahu platformy na novou doménu, kde i nadále umožňuje masové sdílení obsahu chráněného autorskými právy.

V kontextu těchto stěžovatelčiných tvrzení pak ale není zřejmé, jaký účel by mělo předběžné opatření vlastně splnit, je-li téměř jisté, že provozovatel pirátské platformy její obsah vzápětí znovu přenese na novou doménu s jiným názvem a opětovně tento obsah uživatelům zpřístupní.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí nižších soudů byla správná, neporušila základní práva TV Nova a stížnost je zjevně neopodstatněná. Stížnost byla proto odmítnuta.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Miliony na YouTube: Kdo vydělává na nejsledovanějším videu Prague Cello Quartet? - Ivan Vokáč, Petr Špaček a Jan Zemen vs. Google (Vrchní soud v Praze)

Video skladby The Phantom of the Opera, které soubor Prague Cello Quartet zveřejnil v roce 2017, nasbíralo přes 49 milionů zhlédnutí a podle všeho vygenerovalo významné příjmy z reklamy. Otázkou však je, kdo tyto příjmy inkasuje.

Po rozpadu původní sestavy Prague Cello Quartet v roce 2021 vznikl spor mezi bývalými členy souboru. Tři z nich založili nový ansámbl Cello Republic, zatímco čtvrtý, Jan Zvěřina, pokračoval pod původním názvem Prague Cello Quartet. Bývalí spoluhráči tvrdí, že Zvěřina nadále využívá společně vytvořené video nejen k propagaci nové sestavy, ale také inkasuje příjmy z videa, aniž by se s nimi o výnosy dělil.

Hudebníci se nejprve obrátili přímo na platformu YouTube s tvrzením, že video porušuje jejich práva výkonných umělců, protože nedali souhlas k jeho dalšímu zpřístupňování veřejnosti. Platforma video dočasně zablokovala, následně jej však po námitkách Jana Zvěřiny opět zpřístupnila.

Následná žaloba proti Zvěřinovi nebyla úspěšná. Ukázalo se totiž, že osobou, která video na YouTube nahrála, nebyl on. To vedlo jednoho z bývalých členů souboru, Ivana Vokáče, k žalobě přímo proti společnosti Google, která službu YouTube provozuje. Jejím cílem bylo zjistit, kdo video na platformu skutečně umístil a jaké příjmy z něj plynuly.

Městský soud v Praze žalobě vyhověl a uložil Googlu povinnost požadované informace poskytnout. Společnost se však odvolala s argumentem, že není povinna zveřejňovat identitu uživatelů ani poskytovat údaje o jejich příjmech bez předchozího prokázání porušení autorských práv. Vrchní soud v Praze však rozhodnutí Městského soudu potvrdil. Podle soudu mají výkonní umělci právo zjistit, kdo jejich dílo užívá a jaký z něj má prospěch, pokud existuje důvodné podezření na zásah do jejich práv. Soud současně zdůraznil, že pro zveřejňování záznamu bylo třeba souhlasu všech čtyř interpretů, kteří se na nahrávce podíleli. Pokud provozovatel platformy takový souhlas nedokáže doložit, nemůže se spokojit pouze s tvrzením jedné ze stran sporu.

Rozhodnutí není dostupné online

Vztahuje se výjimka pro pastiš také na hudební sampling? - CG a YN v. Pelham GmbH a další (Soudní dvůr EU – předběžná otázka)

Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) se v nedávném rozhodnutí zabýval otázkou, kde leží hranice mezi ochranou stávajících autorských práv na straně jedné a svobodou nové umělecké tvorby na straně druhé, zejména v kontextu hudebního samplingu. Klíčovým bodem řízení bylo vymezení pojmu „pastiš“, který představuje jednu z výjimek z autorského práva zakotvených v unijní směrnici.

Případ vycházel ze sporu mezi původními členy hudební skupiny Kraftwerk a producenty skladby „Nur mir“. Do této skladby byl začleněn krátký, přibližně dvouvteřinový úsek z nahrávky „Metall auf Metall“ z roku 1977. Zatímco autoři původní nahrávky považovali toto převzetí za neoprávněný zásah do jejich práv k zvukovému záznamu, druhá strana argumentovala, že jde o umělecké užití spadající pod zákonnou výjimku.

Německé soudy proto požádaly Soudní dvůr EU o výklad, zda lze takové užití považovat za „pastiš“, a tedy výjimku z jinak výlučných práv nositelů autorských práv. Současně řešily, zda je tato kategorie otevřená širokému uměleckému použití, nebo zda je omezena konkrétními znaky, a zda je pro její aplikaci rozhodující úmysl autora, nebo spíše objektivní vnímání výsledného díla.

SDEU ve svém rozsudku zdůraznil, že „pastiš“ nelze chápat jako neomezenou či zbytkovou kategorii, do níž by spadalo jakékoli převzetí cizího díla. Aby bylo možné tuto výjimku použít, musí nové dílo sice odkazovat na dílo původní a pracovat s jeho charakteristickými prvky, zároveň se však od něj musí jasně odlišovat. Podstatné je, že mezi oběma díly musí vznikat rozpoznatelný umělecký nebo tvůrčí dialog.

Soud rovněž uvedl, že tento dialog může mít různé podoby od stylového napodobení přes poctu původnímu dílu až po kritické či ironické zpracování. Zároveň připustil, že i technika samplingu může do této výjimky spadat, pokud splňuje uvedená kritéria.

Důležitým závěrem je také to, že pro posouzení, zda jde o „pastiš“, není nutné zkoumat subjektivní záměr autora. Rozhodující je objektivní vnímání díla, tedy zda je pro poučeného příjemce, který původní dílo zná, rozpoznatelné, že jde o tvůrčí navázání na existující předlohu.

Rozhodnutí je dostupné zde

Žižkovské divadlo odpovídá za autorská práva k představením, i když se označuje jen jako divadlo stagionového typu – Filip Smoljak vs. Žižkovské divadlo J. Cimrmana (Nejvyšší soud č.j. 23 Cdo 1993/2025)

Nejvyšší soud zamítl dovolání Žižkovského divadla J. Cimrmana v dlouholetém sporu o autorská práva k divadelním hrám. Potvrdil tak, že divadlo je právně považováno za provozovatele představení a nese odpovědnost za zajištění licencí k jejich uvádění. Žižkovské divadlo J. Cimrmana tak musí uhradit žalobci (dědici autorských práv Filipu Smoljakovi), částku přesahující 120 tisíc korun včetně úroků a nákladů řízení za uvádění divadelních her bez uzavřené licenční smlouvy.

Žalobce tvrdil, že divadlo neoprávněně provozovalo představení a tím zasáhlo do jeho autorských práv. Divadlo naopak argumentovalo, že je pouze tzv. „stagionovým“ divadlem, které jen poskytuje prostory a nemá vliv na samotnou produkci představení. Soudy však tento argument odmítly. Podle Nejvyššího soudu není rozhodující, zda divadlo samo umělecky vytváří představení nebo má stálý soubor. Klíčové je, kdo představení organizačně a ekonomicky zajišťuje. V konkrétním případě soudy zjistily, že divadlo objednávalo vystoupení, prodávalo vstupenky, zajišťovalo propagaci a podílelo se na tržbách. Tím podle soudu naplnilo roli „provozovatele“ ve smyslu autorského zákona a mělo povinnost zajistit licenční oprávnění. Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že odpovědnost za užití díla nevzniká jen uměleckému souboru, který hru provádí, ale i subjektu, který celé uvedení představení organizačně a ekonomicky řídí.

Rozhodnutí je dostupné zde

Odměna vydavatelů novin za užití na online platformách – Meta Platforms Ireland Ltd vs. Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (Soudní dvůr EU – předběžná otázka)

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve sporu, který započala společnost Meta Platforms Ireland žalobou proti italskému regulačnímu úřadu pro komunikace AGCOM.

Unijní směrnice 2019/790 dává vydavatelům tiskových publikací výlučné právo rozhodovat, zda jejich obsah mohou online platformy (jako Facebook apod.) užívat. Itálie tuto směrnici implementovala a zavedla mechanismus „spravedlivé odměny“, kterou platformy vydavatelům platí. Italský úřad AGCOM k tomu navíc získal pravomoc stanovit kritéria pro výpočet odměny, rozhodovat o její výši, pokud se strany nedohodnou, a kontrolovat či sankcionovat platformy, které neposkytnou potřebné údaje. Platformy navíc nesmí během vyjednávání snižovat viditelnost obsahu vydavatelů ve vyhledávání. Meta tvrdila, že tyto povinnosti jdou nad rámec unijní směrnice a nepřiměřeně omezují svobodu podnikání.

Soudní dvůr EU rozhodl, že italská úprava je s unijním právem v souladu, a žalobu společnosti Meta tedy v podstatě odmítl ovšem s důležitými podmínkami. Italská pravidla obstojí, pokud:

• vydavatelé si zachovají možnost svolení k užití publikace odmítnout, anebo je naopak udělit zdarma (nejde tedy o vynucené zpoplatnění, ale o skutečné výlučné právo rozhodnout);
• platformám nelze uložit platbu, pokud publikace vůbec neužívají nebo užívat nechtějí – odměna se musí vázat na reálné užití obsahu;
• povinnosti vyjednávat, neomezovat viditelnost obsahu a sdělovat údaje úřadu AGCOM jsou v pořádku, protože vyrovnávají slabší vyjednávací pozici vydavatelů vůči mocným platformám, které jako jediné znají skutečnou ekonomickou hodnotu užívání obsahu;
• pravomoci AGCOM stanovit kritéria odměny i rozhodnout o její výši při nedohodě jsou legitimní, protože nezbavují strany možnosti smlouvu vůbec neuzavřít;
• veškeré povinnosti a sankce musí splňovat zásadu proporcionality, tedy nesmí být nepřiměřeně zatěžující (soud zde kladně hodnotil například to, že maximální sankce za neposkytnutí údajů je omezena na 1 % obratu).

Konečné posouzení, zda italská úprava v praxi tyto podmínky splňuje, soud svěřil zpět italskému soudu, který věc předložil.

Rozhodnutí je dostupné zde

Odstranění lamp veřejného osvětlení bez souhlasu autora - Doc. Ing. Akad. arch. Jan Šépka vs. statutární město Olomouc (Nejvyšší soud č.j. 23 Cdo 1005/2025)

Žalobce architekt Jan Šépka jako spoluautor architektonického a urbanistického řešení náměstí tvrdil, že statutární město Olomouc neoprávněně zasáhlo do autorského díla tím, že bez souhlasu autorů vyměnilo původní lampy veřejného osvětlení za lampy jiného typu.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že město do autorských práv skutečně zasáhlo, a přiznal žalobci finanční satisfakci ve výši 100 000 Kč i právo na veřejnou omluvu zveřejněnou na internetových stránkách města. Současně však zamítl požadavek na navrácení osvětlení do původního stavu. Odvolací soud se se základním závěrem o porušení autorských práv ztotožnil a potvrdil povinnost města omluvit se autorovi, v ostatních otázkách však rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Podstatou právního sporu byla otázka, zda mohlo město provést změny architektonického díla bez souhlasu autora. Město argumentovalo zejména špatným technickým stavem původních lamp a tvrdilo, že veřejný zájem na jejich výměně převážil nad autorskými právy. Nejvyšší soud však zdůraznil, že i v případech, kdy zákon připouští určité zásahy do autorského díla bez souhlasu autora, musí být vždy splněny podmínky takzvaného tříkrokového testu. Tento test vyžaduje, aby zásah nenarušoval běžné užití díla a nepřiměřeně nepoškozoval oprávněné zájmy autora. Soud konstatoval, že výměna lamp vedla ke snížení hodnoty architektonického díla jako celku, a tím zasáhla do osobnostních i majetkových práv autorů. Klíčovým argumentem bylo, že město o technických problémech osvětlení vědělo dlouhodobě a mělo dostatek času jednat s autory a získat jejich souhlas. Přesto tak neučinilo, ačkoli bylo na tuto povinnost upozorněno i Národním památkovým ústavem.

Nejvyšší soud současně zdůraznil, že i technicky nebo provozně odůvodněné změny musí být prováděny citlivě a s respektem k umělecké a architektonické koncepci díla. Pokud změna tuto hodnotu naruší, nelze ji považovat za přípustnou, a to ani tehdy, když je její účel sám o sobě legitimní. Dovolání města proto Nejvyšší soud odmítl.

Rozhodnutí je dostupné zde

Neoprávněné užití textů německých písní v rámci modelu ChatGPT – GEMA vs. OpenAI

Ve sporu mezi německou organizací GEMA (pozn. německý kolektivní správce) a americkou společností OpenAI určil německý zemský soud v Mnichově, že provoz a trénování systému ChatGPT probíhalo v rozporu s autorským právem.

Soud dospěl k závěru, že model ChatGPT obsahuje kopie původních děl, které může umělá inteligence na vyžádání znovu zobrazit. Uživatelé tak několika jednoduchými prompty mohli přimět model ChatGPT, aby jim zobrazil svá trénovací data tedy texty písní chráněné autorským právem. Takové zacházení s chráněným obsahem dle soudu představuje neoprávněné využití autorských děl, za které je nutné zaplatit a uzavřít odpovídající licenční smlouvy. Podle soudu tak měla společnost OpenAI předem získat souhlas k použití textů písní z repertoáru GEMA, což neudělala.

Celý rozsudek v německém jazyce můžete nalézt zde

Ochrana osobnosti

Práva na ochranu proti neoprávněným zásahům do pověsti právnické osoby – XTV s.r.o. vs T.M. (Nejvyšší soud č.j. 23 Cdo 3344/2024)

Nejvyšší soud v rámci sporu mezi internetovou televizí XTV a hercem Tomášem Měcháčkem zdůraznil, že je potřeba rozlišovat mezi různými typy nároků. Dle § 135 odst. Občanského zákoníku stačí, že jednání bylo způsobilé způsobit újmu a poškozená firma se může domáhat toho, aby se škůdce takového jednání zdržel nebo odstranil závadný stav.

Jiná situace ale nastává u § 2894 odst. 2 Občanského zákoníku, dle kterého má právnická osoba nárok na náhradu nemajetkové újmy, tedy například na přiměřené zadostiučinění (typicky v penězích). Tam už nestačí jen samotná hrozba porušení práva. Firma musí prokázat, že jí skutečně vznikla konkrétní nemajetková újma například vážné poškození pověsti, a že tato újma byla způsobena zaviněným protiprávním jednáním druhé strany.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedávno rozhodl, že i právnické osoby mají právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do jejich dobré pověsti, vrátil Nejvyšší soud věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Kam podávat žalobu, když dojde k zásahu do ochrany osobnosti mimo území ČR? -  Jitka Jílková a Josef Abrhám vs. Staatliche Schlösser, Burgen und Gärten Sachsen gemeinnützige GmbH (Nejvyšší soud č.j. 27 Cdo 1848/2025)

Nejvyšší soud svým usnesením řešil otázku, zda jsou české soudy mezinárodně příslušné projednat spor o údajné neoprávněné užití jména a podobizny zesnulé Libuše Šafránkové. Žalobci se domáhali, aby se žalovaná německá společnost zdržela užívání její podobizny a zaplatila 500 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Při výstavě konané na zámku Moritzburg v Německu, totiž německá společnost bez souhlasu prodávala předměty s jejím vyobrazením.

Soudy nižších stupňů dovodily, že české soudy jsou příslušné. Nejvyšší soud však jejich závěr zrušil s tím, že věc se řídí Nařízením Brusel I bis, podle něhož se žaloba zásadně podává u soudu státu, kde má žalovaný bydliště, případně u soudu místa, kde došlo ke škodné události. V souvislosti s porušením práva na ochranu osobnosti prostřednictvím počítačové sítě internet pak SDEU upřesnil, že v takovém případě má poškozená osoba možnost podat žalobu na náhradu celé nemajetkové újmy rovněž k soudům členského státu, v němž se nachází centrum jejích zájmů, čehož se snažili žalobci využít a žalovat celou věc v ČR, neboť zde je jejich centrum zájmů.

V projednávaném případě však bylo tvrzené protiprávní jednání i případná újma jednoznačně ohraničeny územím Německa a nebylo tvrzeno, že by byl obsah šířen do dalších států, například prostřednictvím internetu. Za této situace podle Nejvyššího soudu nemohou české soudy rozhodnout o celé výši nemajetkové újmy a s takovým nárokem se musí obrátit na německé soudy.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Bývalý šéf KSČM Vojtěch Filip se musí omluvit spolku Milion Chvilek pro demokracii – Vojtěch Filip vs. Milion chvilek pro demokracii (Vrchní soud v Praze)

Spolek Milion chvilek žaloval bývalého předsedu KSČM Vojtěcha Filipa kvůli jeho výrokům z prosince 2019. Filip tehdy na zasedání ústředního výboru strany hovořil o snahách o „český Majdan“ a řekl: „Teď si vyzkoušeli blokádu hlavního nádraží, vyzkoušeli si kybernetický teroristický útok na nemocnici a zatím jim to prochází.“ Spolek měl za to, že byl tímto výrokem bez důkazů spojován s trestnou činností, a domáhal se omluvy za zásah do své dobré pověsti.

Spor prošel několika instancemi. Městský soud v Praze nejprve rozhodl, že se Filip má omluvit, protože tak závažné obvinění nelze veřejně vyslovit bez opory v důkazech. Odvolací soud však následně omluvu nepřiznal s odkazem na tehdejší výklad Nejvyššího soudu, podle něhož právnické osoby neměly mít nárok na omluvu za zásah do dobré pověsti.

Po zásahu Ústavního soudu, který tento právní názor přehodnotil a potvrdil, že i spolky či jiné právnické osoby mají právo na ochranu své pověsti, se věc znovu vrátila k Vrchnímu soudu v Praze. Ten nyní pravomocně rozhodl, že Vojtěch Filip se musí spolku Milion chvilek písemně omluvit.

Rozhodnutí není dostupné online

Sdílení memů může být zásahem do osobnosti člověka – Tomáš Zdechovský vs. Petr Němec (Nejvyšší soud č.j. 25 Cdo 3417/2024

Tomáš Zdechovský tehdejší místopředseda KDU-ČSL a europoslanec, na sociální síti X (dříve Twitter) sdílel meme, ve kterém byla použita profesní fotografie žalobce Mgr. Petra Němce, advokáta, stylizovaná do volební grafiky politického uskupení Piráti a Starostové. Žalobce tvrdil, že toto použití jeho podoby bylo neoprávněné a poškozovalo jeho profesní reputaci, protože jeho fotografie byla spojena s politickou stranou, se kterou nijak nespolupracuje. Soudy prvního a druhého stupně rozhodly, že sdílení meme bylo zásah do osobnostních práv žalobce a uložily žalovanému, aby se veřejně omluvil. Žalovaný podal dovolání s tím, že se omlouvat neměl, protože meme vytvořil někdo jiný a pouhé sdílení prý nemůže být považováno za zásah do osobnosti, a že omluva je nepřesná a neurčitá.

Nejvyšší soud odmítl dovolání a zdůraznil, že použití a šíření podoby člověka bez jeho souhlasu je zásah do osobnosti. Umístění fotografie na profesní profil neznamená souhlas s tím, aby byla používána mimo tento kontext. Sdílení meme veřejnou osobou s velkým dosahem (politikem) navíc znásobilo účinky zásahu. I když meme vytvořila třetí osoba, žalovaný ho dále šířil a komentoval na sociální síti čtyřikrát, čímž se zásah stal výraznější. Uložená omluva byla shledána dostatečnou satisfakcí.

Rozhodnutí je dostupné zde

Natáčení diváků během živé show – M.G a M.C. vs. Portugalsko (Evropský soud pro lidská práva)

V roce 2012 diváci M.G. a M.C. navštívili stand-up vystoupení v Lisabonu. Během show komik pronesl provokativní poznámky, což vyvolalo mezi oběma diváky a umělcem ostrou výměnu názorů. Celé vystoupení bylo natočeno a později byly části s M.G. a M.C. použity v propagačním videu a v několika epizodách dokumentárního seriálu o komikově kariéře v televizi i online. Před vstupem na stand-up show byla cedulka s upozorněním, že se bude vystoupení nahrávat a stejně tak je na to samé upozornil komik před začátkem vystoupení.

Diváci následně tvrdili, že jejich podoby a hlasy byly odvysílány bez jejich souhlasu, což jim způsobilo ponížení a stres. Portugalský nejvyšší soud jim nakonec přiznal odškodnění ve výši 40 000 eur a nařídil televizi, aby záznamy odstranila z vysílání i z internetu. Televize namítala, že došlo k porušení její svobody projevu a že diváci „nepřímo souhlasili“ s natáčením.

Evropský soud posuzoval, zda zasahování do svobody projevu televize bylo oprávněné. Uvedl několik zásadních skutečností, M.G. a M.C. jsou soukromé osoby, nikoli veřejné osobnosti, záběry byly vystřižené a vytržené z kontextu, zaměřené na napjatou hádku, nikoli na celou show, záznamy byly použity pro komerční propagaci, ne pro veřejnou diskusi nebo informování o společensky významné události a televize nezajistila explicitní souhlas diváků ani nezabránila možné újmě například nerozostřila jejich obličeje ani nezměnila hlasy. Oba diváci i když věděli, že se show bude nahrávat, nemohli předpokládat, že jejich interakce s komikem bude vystřihnuta z kontextu a bude užita ke komerční propagaci, která je vykreslí v negativním světle.

Soud proto rozhodl, že ochrana soukromí diváků měla v tomto případě větší váhu než právo televize odvysílat sporné záběry a potvrdil tak rozhodnutí portugalského nejvyššího soudu.

Celé rozhodnutí je dostupné zde (pouze v anglickém jazyce)

Investigativní novináři musí respektovat soukromí osob – H.B. vs. Česká televize (Nejvyšší soud č.j. 25 Cdo 2728/2024)

Pan H. B. podal žalobu proti České televizi kvůli reportáži pořadu Reportéři ČT, která ho ukazovala spolu s jeho domem v souvislosti s rozesíláním řetězových e-mailů s dezinformacemi. Žaloval televizi, aby reportáž byla odstraněna z internetu, aby se mu omluvila a aby mu zaplatila peněžité zadostiučinění. První soud žalobu téměř celou zamítl, přiznal panu H.B. pouze 25 000 Kč. Odvolací soud ale rozhodl, že část reportáže, která ukazovala pana H. B. nepřipraveného doma v županu, musí být odstraněna, a přiznal mu celkem 50 000 Kč.

Soud zdůraznil, že reportáž byla zpravodajstvím a ČT má právo informovat veřejnost o důležitých tématech, ale nesmí přehnaně zasahovat do soukromí člověka. V tomto případě byl pan H. B. zastihnut doma nepřipravený a jeho zobrazování v takovém prostředí považoval soud za nepřiměřený zásah. Zveřejnění jeho jména nebo hlasu však problémem nebylo, protože svou činností vstoupil pan H.B. do veřejného prostoru.

Česká televize podala dovolání s tím, že reportáž byla věcí veřejného zájmu a že kontaktovat pana H. B. předem nebylo nutné. Nejvyšší soud však dovolání odmítl, protože odvolací soud postupoval správně a rozhodnutí nebylo zjevně nepřiměřené.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Neoprávněně užitá fotografie chlapce s afro účesem jako reklama na Hudební maraton pražských základních uměleckých škol – S. D. S. vs. Základní umělecká škola, Praha 10 – Hostivař, Trhanovské náměstí 8 a hlavní město Praha (Nejvyšší soud č.j. 25 Cdo 1488/2024)

Nejvyšší soud se zabýval případem muže, jehož fotografie pořízená v dětství byla bez souhlasu jeho matky opakovaně používána na plakátech propagujících Hudební maraton pražských základních uměleckých škol. Fotografie byla zveřejňována na veřejných místech v Praze i na internetu.

Soud potvrdil, že pořízení i následné používání fotografie bez souhlasu zákonného zástupce představovalo neoprávněný zásah do osobnostních práv dítěte. Přesto však žalobci nepřiznal požadované finanční zadostiučinění. Podle Nejvyššího soudu je pro přiznání peněžité náhrady nutné posoudit konkrétní dopady zásahu. V daném případě fotografie zobrazovala žalobce pozitivním způsobem, nebyla spojena s žádným zesměšňováním ani urážlivým obsahem a sloužila k propagaci veřejně prospěšné kulturní akce. Žalobce navíc neprokázal, že by mu zveřejňování fotografie způsobilo významnější újmu nebo negativní reakce okolí. Žalobce sice poukazoval na to, že jako příslušník etnické menšiny čelí projevům rasismu. Soud však zdůraznil, že takové projevy veřejnosti nesouvisí se zveřejněním fotografie na plakátech, a tuto skutečnost proto nepovažoval za důvod pro přiznání finanční náhrady.

Celé rozhodnutí naleznete zde

Ministerstvo financí se musí omluvit za další výrok Andreje Babiše – Vydavatelství Referendum s.r.o. vs. Ministerstvo financí (Obvodní soud pro Prahu 1)

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že se stát prostřednictvím Ministerstva financí musí omluvit Deníku Referendum za výroky tehdejšího premiéra Andreje Babiše pronesené v Poslanecké sněmovně v souvislosti s vyšetřováním otravy řeky Bečvy. Zároveň deníku přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč.

Babiš v roce 2020 označil Deník Referendum za „novinářskou žumpu“ a obvinil jej z opakovaného lhaní. Soud dospěl k závěru, že šlo o nepodložené a nepřiměřené výroky, jejichž cílem bylo zpochybnit důvěryhodnost média a poškodit jeho pověst. Obvinění z šíření lží je podle soudu pro jakékoli zpravodajské médium mimořádně závažné. Soud rovněž odmítl argument, že výroky zazněly pouze v rámci parlamentní interpelace. Zdůraznil, že jednání Poslanecké sněmovny sleduje široká veřejnost prostřednictvím médií a výroky členů vlády mají významný veřejný dopad. Proto za zásah do práv média odpovídá stát.

Při hodnocení případu soud připomněl, že Deník Referendum se dlouhodobě věnoval kauze otravy řeky Bečvy a jeho investigativní činnost podle soudu přispěla k objasňování okolností této ekologické havárie. Přestože deník požadoval odškodnění ve výši 800 000 Kč, soud považoval za přiměřenou částku 200 000 Kč. Rozhodnutí zatím není pravomocné a obě strany se již odvolaly.

Rozhodnutí není dostupné online

Spor ohledně filmu Sbormistr – Karolína R. vs. Česká televize, endorfilm s.r.o., innogy Česká republika a.s., Barrandov Studio a.s. (Městský soud v Praze)

Městský soud v Praze v dubnu potvrdil předběžné opatření, kterým bylo dočasně zakázáno televizní vysílání filmu Sbormistr režiséra Ondřeje Provazníka. Návrh podala Karolína R., žena, která se ve filmu inspirovaném kauzou bývalého sbormistra souboru Bambini di Praga Bohumila Kulínského poznala v hlavní ženské postavě a tvrdila, že snímek zasáhl do jejích osobnostních práv. Soud dospěl k závěru, že film Sbormistr má skutečně potenciál způsobit žalobkyni televizním vysíláním další újmu a že současně je na základě předběžného posouzení věci pravděpodobné, že k porušení jejích osobnostních práv došlo. Přihlédl především ke shodě křestního jména filmové postavy se jménem žalobkyně, k zasazení děje do stejného časového období a prostředí dětského pěveckého sboru, v němž se odehrály rovněž skutečné události, k výrazné stylizaci postavy sbormistra do podoby Kulínského i k dalším podobnostem případu a jeho filmovým zpracováním.

Podle soudu sice nelze přehlížet význam umělecké tvorby při zpracování společensky závažných témat, avšak tvůrci děl inspirovaných relativně nedávnými skutečnými událostmi musí brát zvýšený ohled na práva a ochranu obětí trestné činnosti.

Strany sporu v rámci prvního jednání uzavřely následně smír ve věci.

Rozhodnutí soudů nejsou dostupná online

Robert Fico zůstane na přebalu knihy – Robert Fico vs. Ringier Slovakia Media a Peter Bárdy (Městský soud Bratislava IV)

Slovenský premiér Robert Fico neuspěl u soudu ve sporu kvůli použití své fotografie na obálce knihy Fico – Posedlý mocí. Po autorovi knihy Peter Bárdy a vydavatelství Ringier Slovakia Media požadoval celkem 200 tisíc eur (asi 4,8 milionu korun) jako odškodnění za zásah do svých osobnostních práv. Tvrdil, že nikdy nedal souhlas k použití své fotografie na obálce.

Soud však dal za pravdu vydavatelství. Podle soudkyně je kniha uměleckým dílem a použití fotografie na obálce bylo v tomto kontextu oprávněné. Zároveň odmítla argument, že šlo pouze o komerční využití Ficovy podobizny. Důležitou roli sehrálo i to, že snímek vznikl při výkonu jeho veřejné funkce v parlamentu, nikoli v soukromí. Soud také zdůraznil, že Robert Fico je známou veřejnou osobou a jeho fotografie jsou běžně veřejně dostupné. Fotografie na obálce navíc podle soudu působí neutrálně a nijak ho nezesměšňuje ani nepoškozuje. Fico proto se svou žalobou neuspěl.

Rozhodnutí není dostupné online

Dramatická, avšak pravdivá reportáž není protiprávní – PENTA INVESTMENTS LIMITED vs Česká televize (Nejvyšší soud č.j. 23 Cdo 3345/2024)

Nejvyšší soud uzavřel několik let trvající spor mezi investiční společností PENTA INVESTMENTS LIMITED a Českou televizí. V jádru případu stála reportáž pořadu „Nedej se plus“, odvysílaná v listopadu 2017, která se věnovala plánované výstavbě rozsáhlého developerského projektu v centru Prahy, v bezprostřední blízkosti Masarykova nádraží.

Reportáž kromě samotného projektu připomněla také dřívější podnikatelské aktivity žalobkyně a jejích zakladatelů – mimo jiné zmínila podezření z účasti v kauze Gorila na Slovensku, informace o vyšetřování jednoho ze společníků v České republice, prodej budovy Florentinum čínské společnosti i skutečnost, že počáteční kapitál zakladatelé získali dovozem zboží z Číny. Společnost PENTA namítala, že takové spojování informací ji vykresluje jako nedůvěryhodného investora s problematickými vazbami a že reportáž významně poškodila její pověst. Domáhala se omluvy, odstranění reportáže z webu a zákazu dalšího propojování jejího projektu s těmito tématy.

Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, odvolací soud následně rozhodnutí změnil a uložil České televizi odstranit konkrétní části reportáže z internetových stránek. Nejvyšší soud však již jednou do věci zasáhl a odvolacímu soudu vytkl nedostatečné poměření práva na ochranu pověsti s právem na svobodu projevu. Když se věc k odvolacímu soudu vrátila, ten sice své rozhodnutí podrobněji odůvodnil, avšak výsledek ponechal stejný: podle jeho názoru byly informace, byť pravdivé, podány způsobem, který působil zavádějícím a bulvárním dojmem, mimo jiné i díky jejich zařazení na začátek reportáže a dramatickému hudebnímu podkresu.

Právě tento závěr Nejvyšší soud nyní odmítl. Ve svém rozsudku zdůraznil, že pravdivá informace zpravidla nemůže představovat neoprávněný zásah do pověsti, pokud není prezentována manipulativně nebo zkreslujícím způsobem. Samotná skutečnost, že je informace pro dotčený subjekt nepříjemná nebo že je podána dynamickým televizním stylem, podle Nejvyššího soudu nepostačuje k závěru o difamačním charakteru.

Soud zároveň připomněl, že výstavba rozsáhlého projektu v historickém centru Prahy, které je památkovou rezervací a součástí světového dědictví UNESCO, je nepochybně věcí veřejného zájmu. Developer, který takový projekt realizuje, vstupuje vědomě do veřejného prostoru a musí počítat s intenzivní veřejnou kontrolou i kritickými otázkami. Informace zveřejněné v reportáži se přitom týkaly výlučně podnikatelské sféry žalobkyně a byly dohledatelné z veřejných zdrojů.

Nejvyšší soud tak uzavřel, že Česká televize nepřekročila meze svobody projevu. Reportáž podle něj nevybočila z rámce legitimní publicistické debaty o věci veřejného zájmu a její primární cíl nesměřoval k poškození dobrého jména investora, ale k informování veřejnosti. Rozsudek odvolacího soudu proto změnil a potvrdil původní zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Olga Richterová se nemusí omlouvat Alianci pro rodinu – Aliance pro rodinu, z.s. vs. Olga Richterová (nejvyšší soud č.j. 23 Cdo 3576/2024)

Spolek Aliance pro rodinu se domáhal ochrany své pověsti kvůli výrokům poslankyně Olgy Richterové, která o spolku prohlásila, že šíří „Putinův hlas“ a že je financován Ruskem. Spolek proto chtěl odstranit příspěvek Olgy Richterové na Facebooku, kde citovala své výroky z televizní debaty a požadoval zveřejnění omluvy. Soudy prvního i druhého stupně žalobu zamítly s odůvodněním, že výroky žalované nepřekročily hranici dovolené kritiky, protože šlo o veřejně činný spolek diskutující v televizní politické debatě, kde je povolena určitá forma nadsázky a provokace, pokud není bezdůvodně urážlivá, prezentována nevhodnou formou nebo překračující obecně přijatelnou míru přehánění. Kritika však byla dle soudů kombinací faktických tvrzení a hodnotících soudů, obsahovala určitou nadsázku, nebyla vulgární ani urážlivá a byla přiměřená vzhledem k postavení spolku jako osoby veřejného zájmu.

Nejvyšší soud potvrdil, že soudy správně zohlednily rovnováhu mezi právem na ochranu pověsti a právem na svobodu projevu, a že mocenský zásah do svobody projevu je přípustný jen subsidiárně, pokud nelze škodu napravit jinak, což tady bylo možné například oponováním v rámci televizní politické debaty kde výroky padly. Dovolání bylo tedy odmítnuto.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Satirické porovnání s nacistickou rodinou – Mladina d.d. Ljubljana vs. Slovinsko (Evropský soud pro lidská práva)

Slovinský týdeník Mladina d.d. Ljubljana zveřejnil v roce 2011 v satirické rubrice článek doplněný fotografií známého slovinského politika Branko Grimse s jeho rodinou. Tato fotografie byla otištěna vedle snímku rodiny nacistického ministra propagandy Joseph Goebbels. Článek reagoval na tehdejší veřejnou debatu na sociálních sítích, kde byl politik některými komentátory přirovnáván ke Goebbelsovi kvůli svým politickým metodám a stylu komunikace. Redakce použila toto srovnání jako nadsázku a kritický komentář k tomu, jak politik podle ní pracoval s obrazem rodiny v politické prezentaci.

Politik se bránil žalobou na ochranu osobnosti. Tvrdil, že srovnání s nacistickým zločincem je extrémně urážlivé, zasahuje do jeho cti a důstojnosti a negativně dopadá i na jeho rodinu, zejména děti. Slovinské soudy uznaly, že text článku jako takový ještě spadá do rámce svobody projevu, avšak problém spatřovaly ve zveřejnění a porovnání rodinných fotografií. Podle jejich názoru právě vizuální srovnání překročilo meze přijatelné kritiky. Vydavatelství proto muselo zveřejnit omluvu a zaplatit politikovi odškodnění ve výši 3 000 eur.

Vydavatelství se obrátilo na Evropský soud pro lidská práva s tvrzením, že tímto rozhodnutím došlo k porušení Evropské úmluvy o lidských právech, který chrání svobodu projevu. Evropský soud dal vydavatelství za pravdu. Podle Evropského soudu slovinské soudy příliš zdůraznily fotografie a nezohlednily širší kontext, tedy probíhající veřejnou diskusi na sociálních sítích o Grimsovi a jeho politických metodách, omezený dopad článku na čtenáře Mladiny a fakt, že se článek nacházel v satirické sekci časopisu. Dále bylo zdůrazněno, že titulek a popisek fotografií jasně signalizovaly satirický charakter textu a průměrný čtenář jej nepochopí doslovně, ale jako provokativní a nadsazenou kritiku.

Porovnání s nacistickým režimem, byť provokativní, sloužilo ke kritice Grimsových politických metod, včetně využívání rodiny k politické popularitě. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že slovinské soudy nedokázaly prokázat naléhavou společenskou potřebu chránit reputaci politika více než svobodu projevu časopisu ve věci veřejného zájmu.

Celé rozhodnutí naleznete zde (pouze v anglickém jazyce)

Zveřejnění jména a fotografie učitelky v médiích – Martina Bednářová vs. Seznam Zprávy, a.s. (Nejvyšší soud č.j. 25 Cdo 860/2025)

Nejvyšší soud definitivně uzavřel spor mezi bývalou učitelkou základní školy a společností Seznam Zprávy. Učitelka se domáhala odstranění článku, veřejné omluvy a odškodnění ve výši jednoho milionu korun za to, že médium zveřejnilo její celé jméno, fotografii, informaci o jejím pracovišti a také zvukovou nahrávku z vyučování. Článek vznikl poté, co žáci během hodiny českého jazyka tajně nahráli její výklad o válce na Ukrajině a předali záznam rodičům a vedení školy. Podle Seznam Zpráv učitelka dětem předkládala nepravdivé informace a dezinformace týkající se války, situace v Kyjevě nebo fungování médií.

Učitelka tvrdila, že zveřejnění jejích osobních údajů i nahrávky bylo nezákonné a nepřiměřeně zasáhlo do jejího soukromí. Argumentovala také tím, že po zveřejnění článku čelila ona i její rodina nenávistným a výhrůžným reakcím. Soudy všech stupňů však její argumentaci odmítly. Nejvyšší soud navázal na rozhodnutí nižších instancí a konstatoval, že učitelka v tomto případě vystupovala jako pedagog, tedy osoba, jejíž práce podléhá veřejné kontrole. Proto musí snést vyšší míru veřejné kritiky, pokud se týká jejího profesního působení. Kritika v článku navíc nesměřovala do jejího soukromého života, ale výhradně k tomu, co říkala žákům během výuky.

Soud také konstatoval, že učitelka si kritiku svým jednáním sama zavinila. Dětem přednášela výroky, které článek označil za dezinformace, a sama je považovala za pravdivé a vhodné pro výuku. Právě proto její slova vzbudila pozornost žáků natolik, že si hodinu začali nahrávat. Seznam Zprávy jí navíc před zveřejněním článku poskytly prostor k vyjádření a její stanovisko v článku otiskly. Podle soudu nebylo cílem článku učitelku veřejně zostudit, ale upozornit na důležitý společenský problém – možnost, že pedagogové mohou ve škole šířit nepravdivé informace o záležitostech veřejného zájmu a ovlivňovat tím děti, které jsou zvlášť zranitelnou skupinou.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Veřejnoprávní regulace svobody projevu

Pokuta za streamování Feriho vyhlášení rozsudku – Úřad pro ochranu osobních údajů vs. TV Nova (Úřad pro ochranu osobních údajů)

Úřad pro ochranu osobních údajů udělil televizi Nova pokutu za živé vysílání rozsudku v kauze Dominik Feri z listopadu 2023. Televize tehdy na webu TN.cz přenášela vyhlášení rozsudku v přímém přenosu, během kterého soudkyně přečetla jména a data narození poškozených žen. Tím podle úřadu došlo ke zveřejnění údajů umožňujících identifikaci obětí trestného činu, což zákon zakazuje. Za porušení pravidel ochrany osobních údajů hrozila Nově pokuta až pět milionů korun, úřad nakonec vydal v případě TV Nova pravomocné rozhodnutí, v rámci, kterého udělil pokutu za zveřejnění informací umožňujících identifikaci obětí trestného činu ve výši 1,8 milionů Kč. TV Nova se za chybu omluvila a uvedla, že přijala interní opatření, aby se podobná situace neopakovala.

Rozhodnutí úřadu není dostupné online

Obscénní urážky na TikToku – Miladze vs. Gruzie (Evropský soud pro lidská práva)

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) neshledal porušení svobody projevu v případu gruzínského aktivisty Irakliho Miladzeho, který na TikToku zveřejnil virální video kritizující dopravní politiku města Tbilisi. Ve videu opakovaně používal vulgární výrazy vůči starostovi, jeho spolupracovníkům a policii, kdy užil gruzínského slangového výrazu „nabozari“ (přibližně odpovídající anglickému „motherfucker“) a urážky „go fuck your mother“ a zhlédlo jej více než 100 tisíc uživatelů. Gruzínské soudy autora potrestaly pokutou 180 eur za narušování veřejného pořádku.

ESLP zdůraznil, že ačkoli politická kritika požívá vysoké ochrany podle článku 10 Úmluvy, ochrana se nevztahuje na bezúčelné osobní urážky. Podle soudu v daném případě nešlo o satiru ani příspěvek k veřejné debatě, ale o agresivní osobní dehonestaci. Soud zároveň přisvědčil závěru gruzínských soudů, že sociální sítě představují veřejný prostor, v němž může být veřejný pořádek dotčen stejně jako v offline prostředí. Vzhledem k nízké výši sankce a skutečnosti, že úřady neomezily další Miladzeho působení na sociálních sítích, označil ESLP zásah do jeho svobody projevu za přiměřený a stížnost zamítl.

Rozhodnutí je dostupné v anglickém jazyce zde

Reklama

Zastávka s motivy Stranger Things není závadnou reklamou – Soukromá stěžovatelka vs. Netflix International B.V. (Rada pro reklamu Čj. 042/2025/STÍŽ)

Arbitrážní komise Rady pro reklamu rozhodla o stížnosti na reklamní instalaci seriálu Stranger Things, která byla umístěna na několika zastávkách MHD v Praze během listopadu a prosince 2025. Stěžovatelka považovala reklamu za děsivou a nevhodnou pro děti, zejména v období adventu.

Komise však stížnost zamítla. Reklama podle ní neporušuje ani zákon o regulaci reklamy, ani Kodex Rady pro reklamu. Použití motivu strachu je v reklamě pouze stylizované, jde například o logo, červené podsvícení a postavy z pořadu, včetně Demogorgona bez naturalistických či šokujících detailů. Reklama je jasně identifikovatelná a neobsahuje zvukové efekty ani motivy, které by ohrožovaly bezpečnost nebo cíleně zasahovaly zranitelné skupiny. Komise tak dospěla k závěru, že jde o běžnou formu propagace hororového seriálu, která je pro většinu společnosti přijatelná.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

Výraz „geront“ nebyl vulgární – Stěžovatelka vs. TAXI IMPULS PLUS Brno, spol. s r.o. (Rada pro reklamu Čj. 044/2025/STÍŽ)

Stěžovatelka podala stížnost na radiovou reklamu společnosti TAXI IMPULS PLUS Brno a tvrdila, že reklama snižuje lidskou důstojnost a je neetická, protože v ní zaznívá výraz „geront“.

Komise stížnost zamítla. Použitý termín „geront“ pochází z gerontologie a označuje starší osoby; sám o sobě není výraz urážlivý ani hanlivý. Reklama jej použila neutrálně, bez cíle kohokoliv zesměšnit či diskriminovat, a to v kontextu média a cílové mladší skupiny posluchačů, kde je termín běžně používán. Zadavatel rovněž zdůraznil, že služby taxi jsou určeny pro všechny věkové skupiny, včetně seniorů, s náležitým respektem.

Komise tedy dospěla k závěru, že reklama neporušuje Etický kodex reklamy a neobsahuje diskriminační či urážlivé prvky. Stížnost byla proto zamítnuta.

Celé rozhodnutí je dostupné zde

„Hajzl“ neporušuje pravidla slušnosti – soukromý stěžovatel vs. TV Nova (Rada pro reklamu)

Rada pro reklamu zamítla stížnost soukromé osoby na televizní upoutávku TV Nova propagující kriminální seriál Metoda Markovič. Stěžovatel namítal zejména použití vulgárního výrazu „hajzl“ a považoval upoutávku za nevhodnou či neetickou pro televizní vysílání.

TV Nova ve svém vyjádření zdůraznila, že se jednalo o programovou upoutávku na kriminální drama založené na realistickém zobrazení závažné trestné činnosti. Použitý výraz podle ní zazněl výhradně v rámci dramatického dialogu odpovídajícího charakteru postav, atmosféře a žánru seriálu a nepředstavoval samoúčelné vulgarizování ani snahu šokovat diváky. Současně uvedla, že upoutávka byla vysílána pouze krátkodobě před konkrétním dílem seriálu a následně byla z vysílání stažena.

Arbitrážní komise Rady pro reklamu se s argumentací zadavatele ztotožnila. Konstatovala, že při posuzování reklamy je třeba zohlednit její celkový kontext a povahu propagovaného pořadu. Samotné použití expresivního výrazu v upoutávce na kriminální seriál proto nepovažovala za porušení pravidel slušnosti ani jiných ustanovení Kodexu reklamy. Stížnost tak označila za nedůvodnou a zamítla.

Rozhodnutí je dostupné zde

Ochranné známky

Obelix uspěl před Tribunálem EU, EUIPO musí znovu posoudit renomé slavné známky – Les Éditions Albert René vs. EUIPO (Tribunál EU T-24/25)

Tribunál Evropské unie se zabýval sporem o ochrannou známku „Obelix“, kterou si polský podnikatel zaregistroval pro zbraně, střelivo a výbušniny. Proti registraci vystoupila společnost Les Éditions Albert René, stojící za známou komiksovou sérií Astérix a Obélix, podle níž by používání označení „Obelix“ pro takové výrobky mohlo poškodit pověst její dlouhodobě chráněné a veřejnosti dobře známé ochranné známky.

EUIPO návrh na zneplatnění nové ochranné známky zamítl zejména s odůvodněním, že dobré jméno starší známky nebylo dostatečně prokázáno. Tribunál však dospěl k závěru, že posouzení provedené EUIPO bylo neúplné a nesprávné. Připomněl, že dobré jméno ochranné známky musí být hodnoceno na základě všech relevantních okolností případu jako celku, a nikoli izolovaným posouzením jednotlivých důkazů.

Podle Tribunálu EUIPO nesprávně opomenul důkazy prokazující užívání označení „Obelix“ či „Obélix“ se symbolem ®, který svědčí o jeho vnímání jako registrované ochranné známky. Chybně rovněž odmítl důkazy, v nichž bylo označení používáno společně se známkou Asterix. Skutečnost, že jsou obě označení užívána společně, sama o sobě nevylučuje, aby veřejnost vnímala „Obelix“ jako samostatnou ochrannou známku schopnou získat dobré jméno. Tribunál dále vytkl EUIPO nedostatečné posouzení existence spojitosti mezi kolidujícími označeními. EUIPO se podle Tribunálu nesprávně soustředil především na rozdílnost dotčených výrobků a služeb a na absenci překryvu relevantní veřejnosti. Posouzení možné újmy známky s dobrým jménem však vyžaduje komplexní analýzu všech relevantních faktorů, včetně rozlišovací způsobilosti starší známky, ať již inherentní nebo získané užíváním.

Rozsudek tak připomíná, že při posuzování ochrany ochranných známek s dobrým jménem musí EUIPO zohlednit veškeré relevantní okolnosti a nemůže se omezit pouze na porovnání výrobků či služeb nebo cílových skupin spotřebitelů.

Celé rozhodnutí je dostupné v anglickém jazyce zde

„Pragovka“ není „Praga“. Riziko záměny obrazových ochranných známek – Praga Centrum, a.s. vs. Úřad průmyslového vlastnictví (Nejvyšší správní soud č.j. 6 As 23/2026)

Nejvyšší správní soud řešil spor mezi dvěma pražskými firmami nesoucími ve svém názvu odkaz na automobilku Praga. Kauza začala v roce 2021, kdy společnost PRAGA a.s. (dříve PRAGA-Export), vlastnící několik ochranných známek se slovem „PRAGA“ navazujících na slavnou prvorepublikovou automobilku, podala u Úřadu průmyslového vlastnictví návrh na zneplatnění ochranné známky společnosti Praga Centrum, a.s. Tato známka obsahovala slovo „Pragovka“ a odkazovala na stejnojmennou pražskou tovární čtvrť, v níž Praga Centrum podniká. PRAGA a.s. argumentovala, že napadená známka je podobná jejím starším známkám, hrozí záměna u veřejnosti, a navíc napadená známka neoprávněně těží z dobrého jména a rozlišovací způsobilosti jejích vlastních, dobře zavedených značek.

Úřad průmyslového vlastnictví známku „Pragovka“ prohlásil za neplatnou pro vybrané reklamní a marketingové služby, a Městský soud v Praze rozhodnutí úřadu v plném rozsahu potvrdil, přičemž se ztotožnil se závěrem, že shodný slovní základ „Prag“ obsažený v obou označeních vyvolává u veřejnosti dostatečnou míru podobnosti, neboť evokuje automobilku Praga a její bývalou továrnu.

Nejvyšší soud však upozornil, že u obrazových známek nelze automaticky předpokládat, že nápis je jejich dominantním prvkem; v případě „Pragovky“ je text malý a vizuálně upozaděný oproti výrazné barevné kombinaci a grafickému prvku, který tvoří střed označení. Obdobně u namítané obrazové známky „PRAGA“ může pozornost spotřebitele upoutat spíše tvar připomínající korunu než hůře čitelný nápis.

Soud dále zpochybnil samotnou premisu, že slovní základ „Prag“ veřejnost spojí především s automobilkou. Podle jeho hodnocení je naopak pravděpodobnější, že si tento základ spotřebitelé, zejména mladší generace spojí s cizojazyčným názvem hlavního města Prahy, zvláště když věhlas automobilky Praga je vázán především na období před druhou světovou válkou. Nejvyšší správní soud zároveň zdůraznil, že užívání pojmu „Pragovka“ ze strany Praga Centrum není svévolné, nýbrž odvozené od vlastnického práva k továrnímu komplexu tohoto jména, v němž firma podniká. Podstatné je také to, že samotné označení „pragovka“ nepožívá známkoprávní ochrany, a PRAGA a.s. na něj tedy nemá žádný exkluzivní nárok. Soud navíc připomněl, že relevantní spotřebitelskou veřejností jsou v daném případě podnikatelské subjekty poptávající reklamní služby, tedy publikum s vyšší mírou pozornosti, u kterého je riziko záměny nižší než u běžných spotřebitelů.

Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že porovnávané známky jsou ve skutečnosti výrazně odlišné a nebezpečí záměny je minimální. Nejvyšší správní soud proto zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, a věc vrátil úřadu k dalšímu řízení

Rozhodnutí je dostupné zde