MONITORING - Novinky v autorském a mediálním právu: březen – září 2025

Autorské a mediální právo

Státní fond audiovize

Vláda ČR schválila před začátkem letních prázdnin nový Statut Státního fondu audiovize. Bylo také zvoleno nové představenstvo Fondu, které na začátku srpna schválilo Koncepci rozvoje audiovize, jejíž součástí jsou i Krátkodobé koncepce pro všechny čtyři kategorie podpory (kinematografie, televizní díla, animace a videohry a infrastruktura) a Dlouhodobá koncepce rozvoje. Došlo také k volbě nových členů jednotlivých rad (přehled nových členů rad a členů dalších orgánů SFA viz zde) a vyhlášení prvních výzev v novém režimu. Konečně nejnověji dne 21. 10. 2025 jmenoval ministr kultury novou ředitelkou Státního fondu audiovize filmovou producentku Veroniku Slámovou.

Chytré telefony podléhají náhradní autorské odměně – OSA z.s. vs. Vodafone Czech Republic a.s. (Nejvyšší soud č.j. 23 Cdo 1048/2023-163)

Kolektivní správce autorských práv OSA po výrobci a distributorovi chytrých telefonů požadoval údaje o počtu těchto zařízení uvedených na trh v období od první poloviny roku 2017 do druhé poloviny roku 2019. Tyto informace měly sloužit k určení výše odměny podle § 25 odst. 1 písm. b) autorského zákona, jenž se vztahuje na tzv. nenahrané nosiče záznamu.

Městský soud v Praze žalobu zamítl s odůvodněním, že chytré telefony nespadají do kategorie zařízení, u nichž by se náhradní odměna platila. Stejný právní názor zaujal i Vrchní soud v Praze, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy vycházely z toho, že mobilní telefony nejsou výslovně uvedeny mezi přístroji k rozmnožování záznamů a jejich paměťová média nelze považovat za samostatné nosiče, na něž by se vztahovala povinnost hrazení odměny.

Nejvyšší soud však tento právní výklad odmítl. Ve svém rozsudku konstatoval, že paměťová média integrovaná do chytrých telefonů naplňují znaky nenahraného nosiče záznamu ve smyslu autorského zákona i prováděcí vyhlášky č. 488/2006 Sb., kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn. Rozhodující je podle něj faktická schopnost zařízení pořizovat záznam autorských děl, nikoli to, zda je konkrétní přístroj v právních předpisech výslovně uveden.

Z toho Nejvyšší soud dovodil, že i chytré telefony podléhají povinnosti k úhradě náhradní odměny. Nižší soudy pochybily, když tuto skutečnost při svém rozhodování nezohlednily, a jejich závěry označil za nesprávné. Proto jejich rozsudky zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání, tentokrát s povinností vycházet z jeho právního názoru.

Rozsudek naleznete zde.

Autorství znělky – L. H. Š. vs. BONTONFILM a.s. (Nejvyšší soud č.j. 23 Cdo 2230/2024-241)

L.H.Š se domáhala ochrany svého autorského práva k filmové znělce distribuční společnosti BONTONFILM z roku 2000, kterou vytvořila na základě smlouvy pro společnost Universal Production Partners s.r.o., a tvrdila, že Bontonfilm používá dílo ve své nové znělce z roku 2018 v upravené podobě bez jejího souhlasu a bez odkazu na původní dílo.

Městský soud v Praze uložil BONTONFILMU povinnost zdržet se užívání filmové znělky BONTONFILM s motivem běžící zlaté postavy, zamítl však žalobu z hlediska nároku na zaplacení částky 2 722 650 Kč.

Vrchní soud v Praze potvrdil zákaz užívání znělky a zrušil další výroky. Odvolací soud dospěl k závěru, že znělka z roku 2000 představuje jedinečný a originální výsledek tvůrčí činnosti žalobkyně, zejména způsob animace pohybu figury, jeho výraz, podstatnost z hlediska obsahu, délky a dojmu u diváka, a že znělka z roku 2018 je sice novým dílem, ale vzniklým pouze pozměněním díla žalobkyně bez jejího souhlasu, takže žalovaná neoprávněně zasahuje do majetkových práv žalobkyně.

BONTONFILM napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tvrzením, že L.H.Š není autorkou znělky z roku 2000 minimálně v rozsahu zlaté postavy, neboť zlatá postava je podle jeho tvrzení kopií světoznámé sošky Oscar. Navíc BONTONFILM při vytváření nové znělky užil pouze námět původní znělky, který není chráněn autorským právem.

Nejvyšší soud po přezkoumání přípustnosti dovolání konstatoval, že odvolací soud správně zohlednil, že výsledná grafická podoba animované znělky z roku 2000 je tvořena jedinečným, originálním a neopakovatelným výsledkem tvůrčí činnosti žalobkyně, že tato jedinečnost pramení zejména ze způsobu animace pohybu použité figury, jeho výrazu, jeho podstatnosti z hlediska obsahu a délky znělky, jakož i z dojmu, který u diváka zanechá, a to vše za současného použití „známé“ postavy filmového Oscara. Uzavřel-li odvolací soud na základě těchto úvah, že grafické ztvárnění obsahu znělky z roku 2000 vytvořené žalobkyní představuje jedinečný výsledek umělecké tvůrčí činnosti žalobkyně, jež splňuje znaky autorského díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona, nelze takovému závěru odvolacího soudu založenému na individuálním posouzení zjištěných okolností projednávané věci vytknout jeho nesoulad s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ochrana autorským právem se totiž vztahuje i na části díla, pokud jsou samy o sobě originální.

Rozhodnutí naleznete zde.

Spor o sousoší – Viery Žáková vs. Arcibiskupství pražské (Vrchní soud v Praze)

Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí nižší instance a zamítl žalobu Viery Žákové, vzdálené příbuzné sochařky Karly Vobišové Žákové, která požadovala 15 000 000 Kč jako odškodné za vystavení sousoší svatého Vojtěcha, Radima a Radly v katedrále svatého Víta. Verdikt Vrchního soudu v Praze potvrdil, že arcibiskupství jednalo na základě platného souhlasu dědice autorky.

Soud také uložil žalobkyni uhradit arcibiskupství náklady řízení ve výši přibližně 900 000 Kč.

Arcibiskupství tak podle soudu postupovalo v souladu s vůlí syna umělkyně, který před svou smrtí v roce 2016 souhlas vyjádřil. Viera Žáková původně zažalovala arcibiskupství o vyplacení 2 700 000 Kč, později tuto částku zvýšila na 15 000 000 Kč. Vedle finančního odškodnění požadovala rovněž vydání sádrového modelu a zničení stříbrného odlitku – ani tyto požadavky soud neuznal.

Rozhodnutí zatím není dostupné online.

Ochrana osobnosti

Povinnost omluvit se představuje přiměřené omezení svobody – Andrej Babiš vs. Miroslav Kalousek (Ústavní soud III.ÚS 3264/23)

Ústavní soud se zabýval limity odpovědnosti za projevy poslanců při jednání Poslanecké sněmovny. Miroslav Kalousek se domáhal omluvy za výrok, který o něm pronesl Andrej Babiš v roce 2018 během jednání Poslanecké sněmovny. Andrej Babiš tehdy prohlásil, že Miroslav Kalousek „rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky.“

Andrej Babiš se bránil zejména tvrzením, že v té době existovaly pochybnosti o veřejných zakázkách na Ministerstvu obrany, nicméně Ústavní soud uvedl, že Andrej Babiš „nemůže stavět pouze na skutkovém základě, že byly ve veřejné diskuzi opakovaně a různými řečníky vznášeny pochybnosti“. Ústavní soud také uvedl, že „zdůvodnit významový rozdíl mezi tvrzením, že existují pochybnosti, a tvrzením, že stěžovatel jiného „zabil“ a „rozkradl“ ministerstvo, jen odkazem na nadsázku a zveličení není podle Ústavního soudu možné.“

Ústavní soud uzavřel, že svoboda projevu v Parlamentu ČR nepředstavuje absolutní hodnotu a neplatí pravidlo „vše je dovoleno“. I pro poslance a senátory je podstatné si uvědomovat, že určité limity existují a zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Nález je dostupný zde.

Sdílení dezinformačních příspěvků na sociálních sítích – Andrej Babiš vs. Pavla Holcová (Nejvyšší soud č.j. 25 Cdo 3851/2023-336)

Nejvyšší soud odmítl dovolání Andreje Babiše ve známé kauze týkající se ochrany osobnosti. Šlo o žalobu novinářky Pavly Holcové, která žalovala Babiše za zveřejnění fotografie s jejím vyobrazením a falešným tvrzením, že se snažila ovlivnit volby nepravdivými informacemi. Babiš zveřejnil na svém facebookovém profilu konkrétně koláž s podobou paní Holcové a textem „Pokud by se Babiš opovážil kandidovat na prezidenta, tak už je dávno s panem Sorosem domluvené, že na něho týden před volbami zase našijeme nějakou nepravdivou špínu. Posledně to zabralo. Pan Soros byl velmi spokojený!“ tento příspěvek doplnil dovětkem „došlo Whatsappem“. Tuto informaci prý žalobkyně nikdy nevyslovila. Soudy nižšího stupně již dříve Babišovi nařídily, aby příspěvek přestal dále šířit, odstranil ho a omluvil se žalobkyni na Facebooku. Babiš namítal, že šlo o satiru s prvky sarkasmu, a že tím došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu. Nejvyšší soud však tuto argumentaci odmítl. Poukázal na to, že i u satiry je třeba, aby byla jasně rozpoznatelná jako satira, a že v tomto případě tomu tak nebylo. Navíc tím, že příspěvek sdílel na svém vlastním profilu, jej uvedl do kontextu, ve kterém mohl průměrný čtenář věřit, že jde o skutečné tvrzení. Skutečnost, že následně novinářka čelila útokům veřejnosti, tento závěr jen potvrdila.

Nejvyšší soud tedy potvrdil, že Babiš neoprávněně zasáhl do cti novinářky, a že na místě je jak omluva, tak zákaz dalšího šíření příspěvku.

Rozhodnutí je dostupné zde.

Twitterové války – Petr Němec vs. Tomáš Zdechovský (Nejvyšší soud č.j. 25 Cdo 796/2024-577)

Dne 17. prosince 2021 europoslanec Tomáš Zdechovský na svém Twittrovém (X) účtu sdílel příspěvek M. V., která je blízkou přítelkyní Zdechovského a političkou KDU-ČSL, ve kterém uvedla: „Dnes jsem si zablokovala právníka @SemSuchar. Neznám ubožejší profil na @Twitter než je on. Svou zakomplexovanost a útoky na ženy by měl začít léčit. Nechápu advokátní komoru, že nezasáhne“. Označení Nick@SemSuchar je používán žalobcem advokátem Petrem Němcem. V dalších příspěvcích téhož dne Zdechovský uvedl, že paní V. na žalobce podala trestní oznámení, že je žalobce úchyl, stalker a systematicky útočí na ženy a pronásleduje je. Před 17. prosincem 2021 Petr Němec na Twitteru uváděl dehonestující příspěvky týkající se paní V., Zdechovského a dalších osob, mimo jiné Zdechovského označil za „jelito“. Po zveřejnění příspěvků Zdechovského, Petr Němec opakovaně na sociální síti Twitter vysvětloval, že příspěvky Zdechovského jsou neoprávněné, lživé. Mnohokrát informoval o tom, že podal trestní oznámení na Zdechovského, o žalobních nárocích, kterých se po něm domáhá, a jak naloží s částkou, kterou takto vysoudí. Zdechovského po mnoho měsíců v příspěvcích zesměšňoval, označoval ho za „lháře, zbabělce, dezinformátora, jelito, brouka Pytlíka, že je u cirkusu“ nebo „má být vyhnán do lesů“.

Petr Němec poté podal proti europoslanci Zdechovskému žalobu, které nebylo vyhověno.

„Odvolací soud uzavřel, že Zdechovský je ve věci pasivně legitimován, neboť umožnil-li třetím osobám přístup ke svému účtu, pak ho to nezbavuje odpovědnosti za příspěvky na tomto účtu zveřejněné. Neshledal, že by sdělením Petra Němce, že na Zdechovského podala paní V. trestní oznámení, bylo jakkoli zasaženo do osobnostních práv Petra Němce, neboť nejen uživatelé sítě, ale i široká veřejnost vnímá trestní oznámení tak, že neznamená, že se osoba dopustila protiprávního jednání. Má charakter sdělení orgánům činným v trestním řízení, které následně prověřují, zda nebyl spáchán trestný čin. (…) Ve shodě se soudem prvního stupně přihlížel odvolací soud k prostředí sociální sítě Twitter, ve kterém byly výroky Zdechovského proneseny. Prostředí a pravidla vytvořená na této sociální síti, a to i k jednotlivým uživatelům této sítě, si nastavují především sami její uživatelé a jsou odlišná od celostátního televizního vysílání nebo tištěných médií. Zdechovským pronesená předmětná tvrzení byla z obecného hlediska nesprávná, byla však posouzena v kontextu prostředí dané sociální sítě a dlouhodobě probíhající výměny názorů mezi účastníky řízení. Oba se dlouhodobě pohybují ve veřejném prostoru i na dané sociální síti, a musí tak strpět kritiku v širším rozsahu než osoby, které se v takovém prostoru nepohybují a které pravidla provázející diskuze a komunikaci na sociální síti nepřijaly. Okolnosti předcházející výrokům Zdechovského pak odůvodňují závěr, že je třeba je považovat za hodnotící soudy jakožto výsledek hodnocení chování Petra Němce na dané sociální síti. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že i kdyby bylo do osobnostních práv Petra Němce neoprávněně zasaženo, zajistil si satisfakci sám. Výroky Petra Němce nelze považovat za běžné a uctivé. Nazve-li někdo europoslance „jelitem“ a „broukem Pytlíkem“ ve veřejném prostoru, pak se nemůže jednat o elegantní, shovívavé, laskavé a úsměvné označení, jak je hodnotí Petr Němec. Pro Petra Němce je příznačné, že své vlastní neobvyklé (z hlediska obecných principů slušného chování) výrazy označuje za projev jeho humorného chování, legraci. Opomíjí, že tyto výroky pronesené ve veřejném prostoru mohou jiné osoby, neznalé humorného naturelu Petra Němce, posuzovat zcela jinak.“

Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s výroky odvolacího soudu a dovolání Petra Němce odmítl.

Rozhodnutí dostupné zde.

Kritika Filipa Smoljaka Zdeňkem Svěrákem v kauze Cimrman byla přípustná – Filip Smoljak vs. Respekt Media a.s. a Economia a.s. (Nejvyšší soud)

Nejvyšší soud zamítl dovolání Filipa Smoljaka a potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu osobnosti proti společnostem Respekt Media a.s. a Economia a.s. Žaloba se týkala dvou novinových článků – „Filipika“ (autor Zdeněk Svěrák) a „Peníze podle Leoše Rouska: Vypukly dědické spory o Járu Cimrmana. Vydělat se ale dá stále i na ropě“ (autor Leoš Rousek). Filip Smoljak, jako dědic autorských práv po Ladislavu Smoljakovi, tvrdil, že články jej nepravdivě vykreslily jako mstivého dědice poškozujícího pověst Divadla Járy Cimrmana, a domáhal se omluvy a peněžité satisfakce.

Soud zdůraznil, že ačkoliv žalobce není typicky veřejně činnou osobou, svou aktivitou ve sporu o autorská práva se stal součástí veřejné diskuse týkající se významného kulturního díla. Soud shledal, že články obsahovaly převážně hodnotící soudy založené na pravdivých skutkových základech, představovaly přípustnou kritiku a používaly přiměřeně ostré výrazy odpovídající novinářskému žánru filipiky. Výrazy jako „mstivý minoritní dědic“ nebyly vulgarismy ani zjevnými urážkami, ale součástí hodnotícího stanoviska v rámci veřejné debaty.

Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že žalobce neprokázal vznik konkrétní újmy v příčinné souvislosti s publikací článků a že jeho případné potíže vyplývaly z jiných okolností. Závěrem Nejvyšší soud potvrdil, že u otázek veřejného zájmu – jakým je i spor týkající se autorských práv k proslulým divadelním hrám Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka – musí dotčené osoby snášet vyšší míru veřejné kritiky. Dovolání proto bylo zamítnuto.

Rozhodnutí je dostupné zde.

Jak a kde zveřejňovat omluvu – František Janeček vs. Barrandov Televizní Studio a.s. (Nejvyšší soud sp. zn. 25 Cdo 1092/2024)

Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání společnosti Barrandov Televizní Studio a.s. ve sporu se žalobcem Františkem Janečkem, který se domáhal ochrany osobnosti a zadostiučinění za výroky odvysílané v pořadech televize Barrandov. Televize Barrandov o žalobci uváděla mimo jiné, že jako fyzická osoba čerpal dotaci ve výši 60 000 Kč z dotačních programů v rámci opatření pro zvládání epidemie onemocnění COVID-19, že řekl „S. je gauner, on mě ponížil. Já jsem nevzal žádných 60 tisíc. Já jsem vzal jenom blbé tři miliony. Ale on mně říkal, že jsem gauner. Já ho zažaluji, až zčerná.“, že žalobce o sobě tvrdí, že je „mafián“, že je „boss hudebního průmyslu“ a „vše řídí“, a že „má ze všeho provize“ že žalobce o sobě tvrdí, že je „boháč, king, milionář či miliardář“, že divadlo GoJa Music Hall nepatří žalobci (že jej neprovozuje) a že je placeno z daní, že žalobce zastrašuje umělce a brání jim ve svobodném vyjadřování v médiích, že  žalobce ve spojení s představiteli komunistického režimu neeticky likvidoval konkurenci a že žalobce neeticky likviduje konkurenci i v současnosti a že, žalobce platně nevystudoval obor právo s doktorským titulem.

Odvolací soud se neztotožnil s částí rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož byla dostačující omluva žalobci realizovaná ze strany žalované televize Barrandov formou ironického a zesměšňujícího vyjádření. Takový postup označil za nedostačující, protože neposkytl žalobci skutečné morální zadostiučinění, které má podle občanského zákoníku plnit funkci vyvážení utrpěné újmy. Zároveň shledal, že některé výroky žalované o žalobci i o jeho společnosti GOJA byly nepravdivé a jejich účelem bylo především zesměšnit jeho osobu.

Televize Barrandov dále tvrdila, že povinnost zveřejnit omluvu na webu www.vip-svet.cz (kde byla žalobcem rovněž žádána) je nevykonatelná, protože tento web neprovozuje.

Nejvyšší soud zdůraznil, že smyslem omluvy není pouze její obsah, ale podstatná je také její forma a médium, prostřednictvím něhož je zveřejněna. Omluva má zasáhnout stejný okruh osob, které se seznámily s difamující informací. Současně ale musí být prověřeno, zda je po žalované možné spravedlivě požadovat omluvu na webu, který není v jejím vlastnictví. Proto v této části rozhodnutí nižších soudů zrušil a vrátil věc k novému projednání. V ostatních částech dovolání odmítl a potvrdil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 100 000 Kč a omluvit se mu v televizních pořadech, kde k zásahu do jeho práv došlo.

Rozhodnutí dostupné zde.

Veřejné vulgární urážení za hranou přijatelnosti – Pavel Novotný vs. Tomio Okamura (Městský soud v Praze)

Městský soud v Praze potvrdil, že Pavel Novotný musí zaplatit Tomiu Okamurovi 40 000 Kč za veřejné vulgární urážky na adresu jeho osoby. Novotný se proti této části původního rozhodnutí soudu prvního stupně odvolal, ale neuspěl. Soudce Tomáš Vejnar uvedl, že ani kontroverzní pověst poškozeného neopravňuje k porušování zásad slušnosti – veřejné vulgarity jsou podle soudu za hranou přijatelné kritiky. Kromě zveřejnění omluvy tak musí Pavel Novotný zaplatit Tomiu Okamurovi zmiňovaných 40 000 Kč.

Rozhodnutí zatím není dostupné online.

Nařčení za nepravdivé výroky – Robert Šlachta vs. Marek Wollner (Okresní soud v Břeclavi)

Okresní soud v Břeclavi nepravomocně rozhodl, že bývalý šéf ÚOOZ, Robert Šlachta, se musí omluvit a uhradit 400 000 Kč Marku Wollnerovi za nepravdivé výroky týkající se údajného zadržování reportáže v České televizi. V roce 2022 Šlachta tvrdil, že ČT záměrně nevysílala materiál o kauze prodeje městských pozemků v Lysolajích. Na sociálních sítích zveřejnil fotografii Marka Wollnera s tehdejším náměstkem pražského primátora Petrem Hlubučkem a tím ho veřejně spojil s kauzou Dozimetr.

Soud však přijal argumenty tehdejšího novináře ČT, podle nichž reportáž nebyla odvysílána z toho důvodu, že nebyla dokončená – nikoli kvůli krytí zločineckých aktivit. Šlachta se proti rozsudku odvolal a uvedl, že svými výroky mířil především na Českou televizi, nikoli na Marka Wollnera osobně.

Rozhodnutí zatím není dostupné online.

Za šikanu na sociálních sítí musí Pavel Novotný zaplatit 250 000 Kč – Kateřina Kristelová vs. Pavel Novotný (Městský soud v Praze)

Kateřina Kristelová má podle rozhodnutí Městského soudu v Praze nárok na odškodnění ve výši 250 000 Kč za dlouhodobou šikanu na sociálních sítích ze strany Pavla Novotného. Kristelová byla Novotným na sociálních sítích stalkována a napadána s různou intenzitou už od roku 2009. Novotný na adresu Kristelové například prohlásil: „Chci, aby byla v rozvalinách, chci, aby neměla na jídlo, já chci, aby hryzala kůru.“

Předseda senátu uvedl, že „vystoupení Pavla Novotného a jeho jednotlivé příspěvky na různé sítě nemají s nějakou informovaností, publicistikou či něčím podobným vůbec nic společného. Je to skutečně jeho nepochopitelný zlovolný počin, kdy se zaměřil na paní Kristelovou a tímto způsobem ji dehonestuje.“

Soud zohlednil, že příspěvky nejsou součástí novinářské tvorby, a výši náhrady navýšil i z preventivních důvodů. Zároveň ale odmítl přiznat Kristelové vyšší částku než 250 000 Kč s ohledem na kontroverzní vystupování samotné Kristelové.

Rozhodnutí zatím není dostupné online.

Ochranné známky

Povinnost zveřejnit identitu přeprodejce – CHANEL S.A.S. vs. Notino s.r.o. (Nejvyšší soud č.j. 23 Cdo 1504/2024-447)

Nejvyšší soud potvrdil právo společnosti Chanel znát původ zboží, které nabízí internetový prodejce Notino. Luxusní značka své výrobky distribuuje výhradně prostřednictvím vybraných prodejců – mezi nimiž Notino není – přesto se produkty Chanel na jeho e-shopu objevují. Chanel se proto domáhal u Nejvyššího soudu informace o dodavateli, od kterého Notino zboží získává, aby proti němu mohl případně uplatnit svá práva k ochranné známce. Notino odmítlo tuto informaci sdělit, ale po zamítnutí jeho dovolání je nyní povinno jméno přeprodejce odhalit.

Rozhodnutí je dostupné zde.

Tvar Rubikovy kostky není ochranná známka – Verdes Innovations SA vs. EUIPO (Soudní dvůr EU)

Společnost Verdes Innovations SA podala k Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) návrh na neplatnost čtyř ochranných známek, které registroval předchůdce společnosti Spin Master Toys UK. Tribunál potvrdil rozhodnutí EUIPO, kterým byly zneplatněny ochranné známky představující tvar „Rubikovy kostky“. Případy se týkaly čtyř trojrozměrných známek registrovaných mezi lety 2008 a 2012 pro „3D puzzle“. EUIPO dospělo k závěru, že podstatné znaky tvaru – krychlový tvar, mřížková struktura a odlišení jednotlivých plošek – mají čistě funkční povahu a jsou nezbytné pro dosažení technického výsledku (řešení hlavolamu). Barevné provedení (šest základních barev) bylo vyhodnoceno jako prvek druhotný, který pouze pomáhá rozlišit jednotlivé plochy a čtverce mřížky kontrastem, a proto je neoddělitelnou součástí funkčního tvaru.

Tribunál konstatoval, že pokud všechny podstatné znaky tvaru mají funkční charakter, nelze jej chránit jako ochrannou známku. Výsledkem je potvrzení, že tvar Rubikovy kostky neměl být registrován jako ochranná známka, protože je tvořen výhradně prvky nezbytnými k dosažení technického výsledku.

Všechna rozhodnutí naleznete zde: T-1170/23, T-1171/23, T-1172/23 a T-1173/23.

není ochrannou známkou – sprd.net vs. EUIPO (Soudní dvůr EU)

Tribunál zamítl žaloby společnosti sprd.net a potvrdil rozhodnutí EUIPO, kterým byly zamítnuty tři přihlášky k zápisu pozičních ochranných známek pro oděvy (zejména trička, mikiny a svetry). Přihlašované známky tvořil motiv složený z velkého písmena „I“ a červeného srdce, umístěný buď na levé straně hrudi, na vnitřním štítku, nebo na zadní straně u krku. Obrys oděvu byl v přihlášce znázorněn přerušovaně a nebyl součástí samotného označení. EUIPO odmítl zápis s odůvodněním, že označení postrádá rozlišovací způsobilost. Znak bude spotřebitelem okamžitě chápán jako výraz „I love…“ a nikoliv jako údaj o obchodním původu zboží. Soud konstatoval, že ani specifikace pozice tohoto grafického prvku na oděvu nemůže jeho absenci rozlišovací způsobilosti zhojit. Umístění samo o sobě totiž nezajistí, aby si průměrný spotřebitel spojil zboží s konkrétním podnikem.

Rozhodnutí jsou dostupná zde: T-304/24, T-305/24, T-306/24.

Logo restaurace poctivý polda je v rozporu s veřejným pořádkem – N. R. vs. Úřad průmyslového vlastnictví (Nejvyšší správní soud č.j.  6 As 133/2024-43)

Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti žalobkyně N. R. proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, který zamítl její přihlášku barevné obrazové ochranné známky. Známka využívala logo Policie ČR s tím, že místo nápisu Policie České republiky žalobkyně uvedla „Restaurace poctivý polda“ a do hvězdic umístila vyobrazení jídelního příboru. Soud konstatoval, že přihlašované označení je v rozporu s veřejným pořádkem, neboť vyvolává mylnou asociaci se symbolem Policie ČR. Žalobkyně se snažila argumentovat, že označení je v souladu s dobrými mravy a že neohrožuje veřejný pořádek. Soud však uvedl, že riziko mylné asociace s bezpečnostním sborem je reálné a dostatečně závažné. Soud také uvedl, že jednotlivé prvky přihlašovaného označení jasně odkazují na symbol Policie ČR, čímž se ztrácí jeho identifikační funkce. Kasační stížnost byla zamítnuta a žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek je konečný a nejsou proti němu přípustné opravné prostředky.

Rozhodnutí je dostupné zde.

Legionář pivo vs. rum – Palírna U Zeleného stromu a.s. vs. Úřad průmyslového vlastnictví (Nejvyšší správní soud č.j.  9 As 227/2023-70)

Nejvyšší správní soud posuzoval pravděpodobnost záměny ochranných známek a podobnost výrobků ve třídě 32 (nealkoholické nápoje a pivo) a třídě 33 (alkoholické nápoje). Žalobkyně podala přihlášku ochranné známky „LEGIONÁŘ“ pro rum, zatímco osoba zúčastněná na řízení namítala existenci starší ochranné známky „Legionář“ pro pivo a nealkoholické nápoje. Žalovaný vyhověl námitkám a přihlášku zamítl, přičemž shledal shodnost označení a podobnost výrobků. Městský soud v Praze však rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť dospěl k závěru, že pivo a jiné alkoholické nápoje nejsou podobné, a to z důvodu rozdílných cílových skupin, účelu a distribučních kanálů s tím, že pivo má výsostné postavení, v jehož důsledku se jedná o výrobek nepodobný jakýmkoli jiným nápojům. Nejvyšší správní soud však souhlasil s Úřadem průmyslového vlastnictví, že Městský soud v Praze zúžil spektrum porovnávaných výrobků a nezohlednil další druhy alkoholických nápojů jako např. koktejly, cidery, které jsou rovněž podávány ve sklenicích rozličných tvarů. Dále bylo konstatováno, že tvrzení Městského soudu v Praze o zaměření spotřebitele na obsah produktu je zjednodušené a nevhodné. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze otázku podobnosti srovnávaných výrobků posoudil nedostatečně, a proto rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Rozhodnutí je dostupné zde.

Znojemské okurky klamavou ochrannou známkou – P. T. vs. Úřad průmyslového vlastnictví (Městský soud v Praze č. j. 15 A 109/2023–62)

Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým byla zrušena ochranná známka „Tradiční klasická znojemská okurka“. Slova „Znojemská okurka“ podle úřadu i soudu v lidech vzbuzují představu, že výrobky skutečně pocházejí ze Znojemska, které je s pěstováním a zpracováním okurek historicky spjato. Ve skutečnosti se však okurky podnikatele P. T. v tomto regionu nevyráběly.

Soud odmítl i argument, že spotřebitelé dnes znají okurky hlavně podle receptury nálevu a nikoli podle místa původu. Tradice pěstování ve Znojmě a okolí je podle soudu stále živá a spotřebitelé si se značkou tento region spojují, přestože známá velkovýrobna okurek ve Znojmě již ukončila svou činnost. Není proto možné, aby označení „Znojemská okurka“ bylo používáno pro výrobky z jiných oblastí.

Dovětek „Vyrobeno v Táboře dle tradiční klasické receptury“, který se objevoval na obalech, nemohl podle soudu nic změnit – nebyl totiž součástí samotné ochranné známky.

Rozhodnutí je dostupné zde.

Veřejnoprávní regulace svobody projevu

Trestný čin šíření poplašné zprávy – Ladislav Vrabel (Ústavní soud I. ÚS 1927/24)

Ústavní soud zrušil rozsudek, kterým byl Ladislav Vrabel uznán vinným z šíření poplašné zprávy kvůli tvrzení, že Česko plánuje jaderný útok na Rusko a varováním, že Rusko provede odvetný úder. Případ se tak vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Podle Ústavního soudu musí demokracie šíření podobných projevů ustát a trestný čin poplašné zprávy navíc vyžaduje bezprostřední nebezpečí, které v případě Vrabelem šířené informace skrze sociální sítě nehrozilo.

Nález ústavního soudu dostupný zde.

Poslanecká imunita vs. soudní ochrana soukromí – P. N. R. Green proti Spojenému království (ESLP)

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) rozhodl, že Spojené království neporušilo právo na soukromý život podnikatele Philipa Nigela Rosse Greena, když byl v roce 2018 v britském parlamentu veřejně identifikován navzdory soudnímu zákazu.

V létě 2018 list Telegraph připravoval článek o obviněních z obtěžování a šikany ze strany tehdejšího šéfa maloobchodního impéria Arcadia, Philipa Greena. Ten si od zaměstnanců vynutil mlčenlivost pomocí dohod o mimosoudním vyrovnání (NDA) a soudně si vymohl předběžné opatření, které médiím zakázalo zveřejnit jeho jméno.

O den později však ve Sněmovně lordů vystoupil lord Hain, který využil svou parlamentní imunitu a Greena jmenoval a označil jej za „mocného podnikatele, jenž pomocí NDA a velkých plateb zakrývá pravdu o obtěžování, rasistických urážkách a šikaně“. Jeho projev okamžitě převzala média a anonymita nařízená soudem ztratila smysl.

Green se poté snažil žalovat Telegraph za to, že informace o jeho identitě pronikly k lordu Hainovi, ale nakonec spor v roce 2019 vzdal. Stížnost podaná na lorda Haina byla vzhledem k jeho imunitě neúspěšná.

Green se následně obrátil na ESLP s tvrzením, že Spojené království nechrání občany před zneužitím parlamentní imunity a dovoluje členům parlamentu porušit soudní příkazy týkající se ochrany soukromí. ESLP však rozhodl, že k porušení článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo. Podle rozsudku je otázka omezení parlamentních výroků především na národních parlamentech a britský model není v evropském kontextu výjimkou.

Celé rozhodnutí je dostupné v anglickém jazyce zde.

Reklama

Rikša jako reklama – BOMBAYERE s.r.o. vs. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (Městský soud v Praze č.j. 3 A 75/2024-55)

V případu společnosti BOMBAYERE s.r.o. potvrdil Městský soud v Praze rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva průmyslu a obchodu, které v přestupkovém řízení konstatovaly porušení zákazu šíření reklamy v pražské památkové rezervaci. Předmětem sporu byla Pražanům známá rikša umístěná přímo před provozovnou thajských masáží. Přestože nenesla žádné nápisy ani loga, byla nápadně upravena – opatřena LED pásky a výrazným designem – a podle soudu sloužila k přilákání zákazníků. Rozhodnutí zdůrazňuje, že i statický objekt může být považován za komunikační médium, a to i bez explicitního sdělení, loga nebo nabídky. Reklamní účel může vyplývat již z celkového vizuálního dojmu na kolemjdoucí.

BOMBAYERE s.r.o. podala proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Rozsudek je dostupný zde.

Clash of the Stars provozuje televizní vysílání – Clash of the Stars s.r.o. vs. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (Městský soud v Praze č.j. 10 A 21/2025-68)

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání uznala společnost Clash of the Stars vinnou z přestupku, jelikož provozovala televizní vysílání bez potřebné licence prostřednictvím svých internetových stránek. Byla jí uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Clash of the Stars tvrdila, že její činnost nesplňuje znaky televizního vysílání, protože přenosy nejsou pravidelné a probíhají sporadicky. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání však konstatovala, že přímé přenosy galavečerů mají charakter televizního programu a žalobkyně vykonává redakční odpovědnost. Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí a shledal, že žalobkyně naplnila znaky televizního vysílání, jelikož poskytovala služby v reálném čase a měla rozhodující vliv na obsah a časování vysílání. Soud potvrdil výši pokuty jako přiměřenou a zamítl žalobu Clash of the Stars. Rozhodnutí o pokutě tak zůstává v platnosti.

Rozhodnutí je dostupné zde.

„Jebanánky v čokoládě“ v rozporu s Kodexem reklamy – soukromá stěžovatelka vs. Mixit s.r.o. (Rada pro reklamu, č.j. 009/2025/STÍŽ)

Arbitrážní komise Rady pro reklamu řešila stížnost soukromé osoby na internetovou reklamu společnosti Mixit s.r.o., ve které zazněl výraz „jebanánky v čokoládě“. Stěžovatelka považovala reklamu za vulgární a neetickou.

Společnost Mixit ve svém vyjádření argumentovala, že nejde o narážku na konkurenční výrobky (např. banánky v čokoládě), ale o jazykovou hříčku inspirovanou stylem komičky Natálie Schejbalové (vystupující pod pseudonymem Tady Tali), s níž reklamu vytvořila. Podle zadavatele jde o ironický a hravý způsob komunikace cílený na mladší publikum, nikoliv o úmyslnou vulgarizaci či znevažování konkurence.

Arbitrážní komise však posoudila obsah reklamy jako rozporný s bodem 6.1. Kodexu reklamy, který zakazuje hrubé porušování norem slušnosti a mravnosti. Proto označila stížnost za oprávněnou a rozhodla, že reklama je závadná.

Rozhodnutí naleznete zde.

Danny Sonnleitner jeden z autorů YouTube kanálu TVTWixx dostal napomenutí za nepovolenou propagaci hazardních her - Daniel Sonnleitner vs. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (724379-RRTV)

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zjistila, že Daniel Sonnleitner zveřejnil na kanálu TVTWixx několik videí, například:

„VYHRÁL JSEM IPHONE X! (NO CLICKBAIT)“, „PŘIŠEL MI IPHONE X Z DRAKEMALL?“, „SETKALI JSME SE SE ZÁHADNÝM MILIONÁŘEM! Prozradil nám své tajemství“ nebo „JE REÁLNÉ VYHRÁT IPHONE X V GLORYUNBOX? – EXPERIMENT:“ a další.

V těchto videích byla propagována řada hazardních her, například 1win nebo Gloryunbox, které nemají od Ministerstva financí České republiky základní povolení, a jedná se tak o nepovolené hazardní hry. Daniel Sonnleitner navíc u svých videí neuváděl, že hraní hazardních her je povoleno pouze osobám starším 18 let, ani upozornění na riziko vzniku závislosti na hazardní hře.

Tímto jednáním se Daniel Sonnleitner dopustil několika přestupků, za které mu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila napomenutí.

Rozhodnutí naleznete zde.

Reklama lákající na zaměstnání u vězeňské služby České republiky není v rozporu s Kodexem reklamy – soukromý stěžovatel vs. Vězeňská služba České republiky (Rada pro reklamu, Čj. 030/2025/STÍŽ)

Stěžovatel se domnívá, že reklama zneužívá strachu a manipulativní symboliky, neboť evokuje, že jedinou životní volbou je buď stát se dozorem, nebo skončit jako vězeň.

Vězeňská služba se ke stížnosti vyjádřila a uvedla, že „z obecného hlediska se do věznice skutečně dá nejčastěji vstoupit pouze dvěma způsoby.“

Arbitrážní komise shledala, že reklama obsahuje zjevnou reklamní nadsázku, a proto stížnost zamítla.

Rozhodnutí naleznete zde.